„Prchající stan“ - příběh Velorexu
I to je jedna z jeho přezdívek, ostatně má jich mnoho a k těm nejznámějším patří názvy jako třeba: „splašené trubky, montgomerák, hadrák“ nebo „hadraplán“. Většině z nás uvízlo toto vozítko v paměti díky legendární scéně z filmu Vrchní, prchni! Kdy se v něm marně snaží Josef Abrhám předjet vozidlo VB. Většina poměrně nelichotivých přezdívek pochází právě z této doby, kdy se jednalo o poměrně levné a vysmívané přemisťovadlo pro invalidní spoluobčany. S postupem času se však pohled široké veřejnosti na toto vozidlo změnil a dnes se jedná o poměrně vyhledávaný a uznávaný veteránský kousek. Důkazem jeho aktuální popularity je i fakt, že jsme se jím inspirovali i my v Kovapu a vytvořili jsme Velorex hračku, která funguje na principu naší berušky nepadající přes hranu stolu.
Ze vzpomínek Mojmíra Stránského:
Maminka říkala: „Hoši co z vás bude?! Já vás pořád živím!“ A tak jsme jí utěšovali, že budeme vyrábět tříkolky.“
A na Ministerstvo dopravy jsem zašel a oni říkali: „Člověče, vy chcete začít vyrábět autíčka a my zavíráme Škodovku, Tatrovku, Waltrovku, Aerovku a vy přijdete si.“ Tak povídám: „Brácho je to blbý oni nám nepovolí nic dělat“. Musíme to nějak vymyslet. Máme tátu invalidu, měl jen jednu nohu a tak nás napadlo, že řekneme, že ty invalidi by s tím mohli jezdit a že je to vlastně invalidní vozidlo! Tak jsem šel a jinejma dveřma jsem tam vlezl. Na ministerstvu byl ing. Grečenko: „Vy už jste tady zas ?“ „Pane inženýre, on je v tom jeden háček, to vozidlo je pro invalidy“. On sebou škubnul a povídá: „Hmm to je zajímavý tak povídej dál hochu“. „Heleďte, my to uděláme tak, že do toho bude moci sednout normálně když nebude sám řídit, tak nemusíte mít strach že někoho přejede, ale aby si do toho mohl taky sám sednout když mu uděláme zařízení. Když mu nefunguje noha tak tam něco uděláme, co to nahradí.“ On mě poslouchal a povídá: „Tak jo hochu dejte si sem novou žádost a budete to vyrábět!“
Zrozen z poválečného nedostatku
Vozítko na pomezí motocyklu a automobilu navrhl konstruktér František Stránský, který si v roce 1939 zřídil dílnu na opravu kočárků, jízdních kol a motocyklů, dílna nesla jméno MOTO-VELO-SPORT a sídlila v obci Parník u České Třebové. O dva roky později se do chodu podniku zapojil mladší bratr Mojmír a společně v roce 1942 vytvořili ze součástek na jízdní kola první šasi tříkolky. Bratři postupně vylepšovali a zesilovali slabá místa a ještě v průběhu války došlo k definitivní stavbě prototypu, jehož konstrukce byla potažena duralovými panely. Další vývoj se zpomalil z důvodu nuceného pracovního nasazení v továrně na letecké motory v nedalekých Kerharticích.
Po válce byl nedostatek v podstatě všeho a netradiční konstrukce bratrů Stránských, která byla vytvořena v podstatě z toho, co dům dal, tedy přišla vhod. Bratři pokračovali ve vývoji a zkoušeli další technická řešení a vznikaly další prototypy. Potah trubkového rámu vyřešili nejprve plátnem a nakonec definitivně nahradili umělou koženkou z PVC. Pro zájemce z řad okolních živnostníků stavěli tříkolky na individuální objednávky. První byla v roce 1948 tříkolka pro místního čalouníka.
Únor 1948
Stejně jako pro zakladatele Kovapu, tak ani pro bratry Stránské nenastalo po únorové revoluci 1948 nejlepší období. Pro komunisty byli soukromí podnikatelé nežádoucím živlem, živnosti bratrů hrozilo kompletní znárodnění. Neštěstí odvrátil mladší bratr Mojmír, po sérii jednání se mu podařilo začlenit jejich výrobu pod královehradecké Velodružstvo. Ve výrobě mohli tedy pokračovat, oficiálně šlo však již o výrobu pro invalidní spoluobčany. K oficiálnímu začlenění pod Velodružstvo došo 22.ledna 1951 pod názvem Závod 09 Parník.
OSKAR!
Je zvolen oficiální název a vzniká z přesmyčky „kára na ose“, tedy „OS-KAR“. Mojmír Stránský je vedoucím výroby, hlavním konstruktérem jeho bratr František. Prvními zaměstnanci závodu jsou Josef Jindra z České Třebové, Josef Drašnar a Antonín Hartman oba z Nového Hrádku, švagrová Františka Stránského Eliška Hebková a Zdeňka Procházková s Alenou Slezákovou, které zaučila v potahování vozítek koženkou Mojmírova žena Oldřiška Stránská. Vyrábí se první typ sériové tříkolky s vysokou přední částí, krátkou střechou, která končí hned za opěradlem posádky, komponenty z motocyklů ČZ, 19 palcovými koly a motorem JAWA 250. O vozítka je nebývalý zájem, veškerý odbyt zajišťuje Svaz Invalidů a zákazníky jsou výhradně tělesně postižení. Brzy začíná být zřejmé, že kapacita dílny v Parníku u České Třebové nebude pro rozšiřování výroby dostačovat.
Rozšíření výroby
Kompletní výroba se přesunula do vhodných prostor bývalého strojního truhlářství v Solnici a došlo k náboru dalších zaměstnanců. Bratři Stránští si kolem sebe vytvořili semknutý tým, který pracoval s velkým zapálením pro věc. V dílně bratrů našlo "úkryt" hodně zaměstnanců, kteří by jinak pro svůj třídní původ a názory, skončili na okraji společnosti (šlo o bývalé továrníky, podnikatele, zaměstnance zahraničních firem atd.). Zajímavostí je, že polovinu zaměstnanců tvoří ženy, které se nebojí ani svařování šasi. Výroba se rozděluje na surovou montáž, čistou montáž, prošívárnu a expedici. Prodej probíhá výhradně přes pořadníky vedené Československým svazem invalidů.
Zlomový rok 1954
23. ledna 1954 jede František Stránský po zledovatělé silnici mezi obcí Řetová a Česká Třebová, řídí tříkolku vlastní konstrukce a bohužel havaruje. Dva dny po nehodě na následky nehody umírá. Mojmíra Stránského smrt bratra hluboce zasáhla a ovlivnila významnou měrou i buducnost v solnickém závodě. Mojmír se po smrti bratra začal věnovat více rodině a vývoji ve staré dílně na Parníku a tak se místo něj vedoucím v Solnici stává Jaroslav Ehl. V průběhu roku 1954 se vzhled tříkolky zásadně mění. Z praktických důvodů je opuštěna koncepce krátké střechy a nově je zastřešen i prostor nad motorem. Poprvé se objevuje název VELOREX (latinsky – král kol). Obchodní název nového modelu je „Velorex Oskar 54“. Názorové neshody s vedením Velodružstva a politický tlak ze strany KSČ vedly k vyloučení Mojmíra Stránského z výrobního družstva. Do konce roku 1955 bylo vyrobeno cca 600 vozítek a ve stejném roce se přechází na montáž menších 16 palcových kol a název vozítka se tak mění na Velorex Oskar 16 a začíná se s exportem do zemí RVHP, zejména do Bulharska, Maďarska a Polska.
60. léta, období politického tlaku i maximální produkce
V roce 1960 je v Rychnově nad Kněžnou otevřen moderní závod, který úzce spolupracuje na produkci Velorexů se závodem v Solnici. Ani malému závodu v Solnici se však nevyhnuly politické tlaky, které vedly v roce 1961 k rezignaci vedoucího Jaroslava Ehla. V souvislosti s jeho odchodem podala řada pracovníků výpověď. Náhlý úbytek zkušených zaměstnanců vedl téměř k zastavení výroby. V té době museli solničtí čelit také problémům s motory. Produkce vozítek se k lepšímu obrátila až s příchodem nového vedoucího Josefa Koska v létě roku 1962. Došlo k dalším úpravám na vozidle a maximalizaci produkce (až 120 kusů měsíčně). Posledním modifikovaným modelem je v roce 1968 Velorex 16/350 s hydraulicky ovládanou spojkou.
Konec tříkolky
Tříkolová koncepce vyráběná téměř 20 let za použití motocyklových dílů již výrazně zestárla a výroba v posledních letech běží především díky požadavkům exportu. V roce 1971 je výroba tříkolky oficiálně ukončena. V období od roku 1951 do roku 1971 bylo vyrobeno přibližně 15 200 Velorexů! Následovala výroba laciného čtyřkolového vozítka, to však nikdy nedosáhlo stejného úspěchu.
Zajímavosti
- Myšlenka na krytou tříkolku se zrodila v hlavě Františka Stránského již začátkem 30. let minulého století, dojížděl na svém motocyklu za prací do plzeňské Škodovky a rozčilovalo ho, že je často vystaven nepřízni počasí.
- Mojmír Stránský za války seřizoval letecké motory BMW 801, právě pastorky hřebenového řízení prvních tříkolek OS-KAR pocházejí z regulace přívodu vzduchu k jednotlivým válcům tohoto výkonného motoru, montovaného převážně do letadel Focke-Wulf Fw 190 a Junkers Ju 88.
- Sami bratři zvolili pro svou tříkolku přezdívku „ryba“.
- Zaměstnanci používali tříkolky na tehdy velmi populární motoristické závody, které kombinovaly i branné prvky. Poznatky ze závodů následně aplikovali přímo do výroby.
- Mojmír byl přesvědčen, že v případě tragické smrti jeho bratra Františka v roce 1954 nešlo o náhodu a že jeho úmrtí souviselo s Františkovou neochotou podřídit se tehdejšímu režimu. Hodně času proto věnoval také úsilí k objasnění tehdejších událostí.
- Velorex používal motory JAWA, v závodech JAWA tehdy pracovali dělníci z Kuby, kteří neměli s konstrukcí motorů zkušenosti. Často se tak stávalo, že motory přijely kompletně zality olejem až po zátku nebo nešly nastartovat vůbec, po rozebrání se zjistilo, že v motorech chybí písty.
- Mojmír Stránský zemřel 11. června 2011, na jeho poslední cestě se s ním přijelo rozloučit přes 50 vozítek OS-KAR a Velorex.
Zdroje informací a fotografií:
www.velorexclub.cz
www.denik.cz
cs.wikipedia.org
www.velorextym.cz