Vzpomínky Eduarda Sedláka

06.07.2021 21:20

Konstruktéra, narozeného 15. 2. 1919, bytem Semily I Olbrachtova 670, t. č. domáckého dělníka ŽBS Železný Brod.

Zaznamenáno 2. 3. 1984

Vyučil jsem se, pak jsem dělal vyšší průmyslovku, po maturitě mě pracák nasadil do Avie, Čakovice. Tam jsem byl přidělen do konstrukce letadel, kde jsem byl do konce války. Za dva roky jsem už dělal takového skupináře. Zamlouvalo se mi to. Když začali bombardovat, tak nás stěhovali po kavárnách, končili jsme v Bílé Labuti, nahoře v kavárně, kde bylo 100 prken (rýsovacích).

bratři Ota a Eduard SedlákoviPo Válce, táta už nebyl, zemřel na rakovinu, protože v hospodě dělal od rána do rána a kouřil 100 denně. Předtím měl konsum v Řekách - do r. 1928, byl zaměstnancem firmy Schmitt s platem 1600,-- měsíčně což bylo velmi slušné, pak koupil hospodu. Když zemřel, matka měla po něm asi 250,-- korun důchodu - on si udržoval ještě penzi z původního zaměstnání v Řekách.

Po válce jsem viděl, že už se letadla dělat nebudou, začali mluvit o tříkolkách, koloběžkách, ve skutečnosti ale začali dělat autobusy. Tak jsem odešel. Slibovali nám, kdo dělal celou válku v konstrukci, že má odrýsováno a že může udělat techniku za 3 roky. Nás bylo ve skupině 12 a skutečně 7 kluků, co bydleli v Praze nebo kolem Prahy, to za tři roky udělali.

Já šel do záložny, kolik by mi půjčili na tu hospodu (jako zástavu), abych mohl studovat. Řekli mi, že na hospodu mi nic nepůjčí. Ale kdybych chtěl dělat výrobu, to ano. Řekl jsem, že bych chtěl dělat výrobu a celou válku jsem si ji připravoval. Ale chtěl bych nejdřív dostudovat. Nakonec jsme to s Pepíkem smluvili (rozuměj: Josef Hloušek, ředitel OHZ) že mi může půjčit nejvýš 300-400 tisíc Kčs. Kdybych tam měl stroje, že mi můžou půjčit zas další. A tak jsem do toho šel.

zaměstnanci v Benešově - Podolí u Semil

Začal jsem 15. února 1946, do té doby, abych něco dělal, učil jsem na Učňovské škole. Bylo to málo hodin, takže jsem měl dost času si shánět stroje a připravovat výrobu. Se starým Soudilem (ředitel PBZ) jsem uzavřel smlouvu o pronájmu jednoho objektu v Technometře. Byla to dříve taková velká strojnická dílna, sházeli jsme ty transmise, co tam byly. Byla to jedna budova, teď je tam kalírna, nebo co, když se jde k nemocnici, tak je to ta poslední u silnice, taková větší. Hned za tou velikou je jedna dlouhá, tak tam. Bylo to dost slušný. Zařídil jsem tam tiskárnu plechu, ta byla oddělená sklem od lisovny, dál nástrojárna, kancelář, sklad. Začali jsme v sedmi lidech. Největší potíž byla s nástrojařema, na nich stojí a padá celá taková výroba. Je potřeba nástrojaře, kteří vyrobí ty drahý lisovací nástroje. Dneska, kdybych to zadal nějaký firmě, tak takovej malej traktůrek s rychlostma, to by stálo 1 milion Kčs! Tenkrát jsem se ptal na válec, chtěli tak 500-600 tisíc Kčs. Ty jsem neměl. Náš dluh, než jsme vůbec začali vyrábět vzrostl na jeden milion korun. Nebylo ani na materiál, tak brácha (Ota Sedlák) prodal drogerii, měl ve Vinařicích u Slaného drogerii, ty peníze jsme vrazili do materiálu, aby se vůbec mohlo začít. Firma v obchodním rejstříku zněla "Bratři Sedlákové, výroba mechanických hraček, Semily". Rok jsme dělali lisovací nástroje, to už Pepík Hloušků (ředitel OHZ) měl strach, on nevěděl, jak je to pracný - říkal si mladej kluk, mě tenkrát bylo 26 roků. Dělali jsme s Frantem Zemanovým, on nebyl nástrojář, ale velmi rychle se zaučil. Nevěděl jsem 3, snad 5 let co je sobota a neděle, dělali jsme to spolu. Skutečně jsme asi za rok začali, pak se zas Hloušek a ostatní nestačili divit, jak to jde. Začal jsem moderníma lisařskejma metodama. Na jednu ránu vždycky víc operací. Pak se na to ty machři chodili dívat. Například balený klíček nám padal z lisu 7 000 kusů za hodinu. Tak se to tak rozrůstalo, až přišel rok 1950 a já dostal dopis od pana Putůrka: Dostavte se v pondělí ráno 2. 5. 1950 do vápenky v Jesenném. Nedostavíte-li se 100 tisíc korun pokuty a rok vězení. Tak jsem šel. Já se pořád držel, protože jsem chtěl doplatit dluhy. Oni neměli v Jesenným lidi, tak je takhle sháněli jako na nucenou brigádu.

Vzpomínky Eduarda Sedláka

Mezitím přišli z Kovozávodů a z Liberce sem jezdili, pod koho jako spadneme a tak dále. Tak to brácha dal s těma Liberečákama dohromady, i když to nebylo zrovna šťastný. Bylo to družstvo SVED Liberec a skutečně od roku asi 1950 jsme pod ně spadli. Pak se tam ale začala stěhovat Technometra. Za soukromé firmy jsme končili s 15 zaměstnanci. Technometra na nás tlačila a tak se družstvo muselo starat, kam by nás dali. Na ONV jim nabídli továrničku Brodských v Bořkově nebo tkalcovničku v Podolí. Měl ji původně pan Menšík, pak Plecháč, který měl jednu dceru. Delší dobu se tam nepracovalo.

Vzpomínky Eduarda SedlákaDo družstva SVED jsme přešli koncem roku 1950. Bylo to už nevyhnutelný. Soukromníkům tenkrát nedali kousek materiálu. Sháněli jsme a jezdili, kde co bylo, my jsme potřebovali hlavně jemný plechy 0,25 mm a 0,30 mm a ještě tiskařský formát. Co jsme sehnali, bylo rezavý, takže nás odrezení stálo víc, než vlastní materiál. Udělali jsme si na to mašinku, ale stejně se muselo ručně šurovat, což bylo pracné a nemilá práce. To jsme ale pak pokračovali ve SVEDu ještě taky takhle.

Když jsme byli v Technometře, bylo tam vedle nás ještě vojenský skladiště, byl u toho nějaký rotmistr, který ho hlídal. Nevím, že by tam byl ještě někdo další. V Podolí (Benešov u Semil) byly ještě nějaký stavy, to vyházeli oni, my jsme strhali transmise, museli jsme novou elektriku vysekávat, nebylo tam sociální zařízení, chodilo se za barák do dřevěný boudy, udělali jsme sprchy, umývárny a klosety. Postavili jsme znova pec na plechotisk a v roce 1951 jsme tam začali. Pak přišli další nástrojaři, někteří nám chodili pomáhat - z Letova přišel vyučený Kohoušek, dělá teď mistra v Papcelu, byl ale po vyučení a bylo na něm ještě hodně práce. Standa Ducháčů, letec, nám chodíval o prázdninách pomáhat když študoval jako nástrojař. Pak přišel Zdenek Nesvadbů z Rybnic, ten byl vyučený na kolách, jako Franta Zemanů, ale Franta byl přitom ještě vyučený puškař. Ten se nám velmi brzo a krásně zapracoval na nástrojaře. Jenomže když se pak dělaly nový věci, to je hrozná práce, to je nástrojů průměrně 250-300 na novou věc, to jsme ještě zadávali dalším firmám. Dělali jsme výkresy a pak sháněli, kdo by nám to udělal. To zase naráželo na to, že pro dobrý nástrojaře oni měli dost svý práce a pro ty co se zaučovali, nebo moc neuměli, ty na to dávali. Takže to jednak bylo drahý a jednak to nebylo moc dobrý, muselo se to doma dodělávat a upravovat. Výroba se rozrůstala, přibírali se i domácí dělníci, měli jsme takový náklaďáček, ve Svedu jsme byli až do územní změny, kdy jsme se dostali z pod Liberce do Hradce. Svedu jsme vydělávali velký peníze a oni se o nás prali. Spadli jsme pod Kovodružstvo Náchod, který v tý době mělo pár zámečníků, kovářů a jeden výrobní podníček na koše na brambory, které vyráběli z páskových plechů. My a Dědečkovi jsme jim spadli do klína. Dědeček byl také ve Svedu a spadl jako my pod Náchod. Sáva tam je do dneška. My jsme byli pro Náchoďáky nóbl výroba a tak nás pořád rozšiřovali. Vývoz se stále stupňoval. Náchoďáci se báli, kdyby zas nějaká změna přišla, o tu plechotiskárnu, tu si přestěhovali do Náchoda. Plechotiskáren bylo v republice velmi málo. Za Dědečkovu provozovnu dostali tkalcovnu v Novém Hrádku a pak ještě pod Novým Hrádkem v Dolech další. To je mezi Novým Městem nad Metují a Náchodem asi 15 km od obou měst. Tam přestěhovali bráchu, ten tam jezdil několik let a já jsem tam šel pak přeorganizovat fabriky z tkalcoven na mechanické hračky. A také zapracovávat lidi. Oni pořád zvětšovali výrobu, ale nástrojáři žádní. V Dolech sice zřídili, v tý nižší fabrice, slušnou nástrojárnu, ale podařilo se jen v Mikrotechně v Jablonci sehnat jednoho precizního nástrojáře a to byl takovej základ a pak pomalinku ještě něco sehnali. Ale do dneška to ještě hapruje na tu nástrojářskou práci. Byly doby, že já jsem jezdil po 15 nástrojárnách po republice, až v Amati Kraslice, Vejprty, Litomyšl, Brno, jednou nám dělali formy na nějaký letadlo v Rakousku. Taková forma, to je na jednu půlku a stojí to přes 100 tisíc Kčs. Pak zabírali v Orlických horách další závody a předělávali z textilu na tohle, takže se to rozrostlo z našich původních 7 lidí na 800.

Vzpomínky Eduarda SedlákaTady v Podolí se to rozrostl na 75 lidí (asi v roce 1975), v Sávě dnes dělá 150-200 lidí. Dnes je tam 30 soustružnických automatů a hodně domáckých dělníků. Staví ohromný nový sklad a 3 budovy provozní. Když jsem přebudovával závody v Orlických horách, přijel za mnou chlápek z ústředí družstev z Prahy, říkal že by chtěli vybudovat oborové vývojové středisko pro mechanické hračky, v Praze že už mají připravené kanceláře a dílny pro to. Já říkal: "Do Prahy vám nepůjdu, to si najděte někoho jinýho, já jsem ze Semil, manželka je v Semilech spokojená". Tak prý to uděláme v Semilech. V Sávě na to vyčlenili 3 kanceláře a 2 vývojové dílny, tak bylo zřízeno oborové vývojové středisko, tak jsme začali dělat ten vývoj pro celou republiku. Já jsem dělal vedoucího. Jenže oni nám dávali práce i pro kompresory (Česká Třebová) nebo kování do výstroje pro horolezce, to mě štvalo a taky to, že jsme nad sebou neměli odborník, kteří by pochopili, jakou práci to dá. Neuznávali to. Nechtěli slušně zaplatit ty lidi, co u mě dělali. Byli to inženýři a vyšší průmyslováci a museli dělat. U prkna se musí makat. Já jsem musel dělat hlášení, kolik výkresů a tak. Tak jsem se od nich trhnul.

To moje oddělení se po mém odchodu rozpadlo, jen ten mladší Kroutvar, Vašek Kroutvarů šel do Náchoda, přestěhoval ty prkna do Náchoda, tam přišli 2 inženýři z Mezu, ale když se tam pak přestěhoval ten archiv výkresů o oni to viděli, tak šli zpátky do Mezu. Tak tam zůstal jen Vašek Kroutvarů. Tenkrát, když jsem dal výpověď, přijeli za mnou už za hodinu autem z Náchoda, ať prý si určím plat sám, jen ať od nich neodcházím. Ale já řekl, že jsem se už rozhodl a udělal jsem dobře.

Začal jsem přes komunál, měl jsem jednoduchý patent, pistolku na vystřelování kuliček, začal jsem to vyrábět s pěti lidmi. Ty podmínky byly dosti tvrdý. Musel jsem si sehnat všechno sám, materiál jsem měl o 100% dražší než národní podniky, protože jsem to měl dvakrát zdaněný, faktury jsme si psali a oni je jen poslali, takže s tím neměli vlastně žádnou práci. Měl jsem povoleno do 5 lidí, z nichž jsem musel platit za každého 1 500,-- Kčs měsíčně, tedy jsem odváděl 7 500,-- měsíčně. Při tom to bylo ještě velmi dobrý, výborný kšeft, i když jsme šli s cenou pistolky velmi levně. Byly to moderní metody, kde to opravdu odsejpalo.

Eduard SedlákObčas za mnou jezdí náměstek, jestli bych si nedal říct, třeba tady. Teď je tady novej vedoucí za Mazance, to je odborník, ten byl v nástrojárně druhej nejlepší, on pochází z Jablonce, ale jeho manželce se tu nelíbilo, tak začal stavět družstevně v Jablonci a že jde pryč. Přemluvili Láďu Mazance ať tady vezme vedoucího, ať si byt v Jablonci vymění za Semily, nakonec to tak udělal. Naslibovali mu toho, pak to nechtěli plnit. No ale teď je to v dobrejch rukách, alespoň po té výrobní stránce.

Eduard Sedlák ještě vzpomíná na fungování v Podolí:

V Podolí jsme to vedli s bráchem, já dělal technického vedoucího, brácha měl na starosti kšeft. Přitom jsem sám konstruoval další věci, měl jsem tam prkno. To je na jednoho člověka strašná práce ten vývoj. Fabriky to chtěj mít všechno rozkreslený, jednoduchá věcička a je na to 15 výkresů. Je to nekonečný.

Když jsem odešel z Podolí, chtěli udělat vedoucím Frantu Zemanů, protože byl u strany, ale Franta to za žádnou cenu nechtěl, tak pak Jirka Bažantů, ten požárník, dělal několik roků vedoucího. Teď je tam mistrem a vedoucím Zdeněk Nesvadbů. Jeho táta spravoval kola a měl asi 4-5 dětí. A tenhleten kluk a ještě jeden jsou u tohohle řemesla a oba jsou výborný. Když v Semilech přistavovali, tak to v Podolí chtěli zlikvidovat s tím, že Zdenka přetáhnou sem, protože tady nemaj pořádnýho seřizovače. Když odešel Franta Zemanů do důchodu, tak najednou tu byla bublina, prázdno. Správně má upínat ty rýsovací nástroje ten, kdo je umí udělat, každej jinej jim ublíží i seřízení. No a tím to dostalo nafrak a proto chtěli Zdenka stáhnout sem s celou partou, protože tam dělaj hlavně strojky, například ty strojky do traktorů, který maj 3 rychlosti a zpátečku, je to náročný a složitý. On že nepůjde, že to tam má blízko a že když to zlikvidujou, že půjde do zámečnický dílny do Kolory. Tak si to rozmysleli a nechali to tam.

Vzpomínky Eduarda Sedláka

Pan Sedlák se opět vrací několik desítek let zpět a vzpomíná na začátky v Podolí:

Když jsme přišli do Podolí, tam bylo vodní dílo, ale turbína byla rozbitá. Sami jsme si ji opravili a na ten proud jsme jeli. To stačilo a ještě se s tím proudem v noci topilo. Tam se do roku 1948 tkalcovalo. My jsme přišli v roce 1951. To už Menšík nežil, když jsme my tam přišli. Dokonce se říkalo, že by nám přidělili Janouškovo, ale sešlo z toho. Tam byla velká turbína, to by se nám líbilo. Tak nám dali Havlovo a z toho jsme měli sklad. To je za Janouškovýma po levě straně taková nízká tkalcovnička. Havel k nám šel pak topit.

V Technometře byl pořád vrátný, který bydlel v tom domečku na začátku, nevím kdy tam nastěhovali ten vojenský materiál. Bydlel tam taky ten štábní rotmistr s rodinou, kterej to tam hlídal. Jestli to mělo nějaký pohyb, to nevím. Když jsem začínal, tak lidi chodili v neděli z bálu a já jel na kole domů se na hodinu vyspat a znovu do toho. Byl jsem tak vycvičenej, že jsem ani spát nepotřeboval. Nevěděl jsem co je biograf, zábava, nic. Byl to krutej začátek, protože to byla výroba u nás neznámá. Na to byli špecialisti Němci. Dneska to do západního Německa vyvážíme. To se divím. Když člověk vidí ten obrovskej Norimberskej veletrh, těch katalogů, těch firem. Vono to de levně ven, protože ten traktor s rychlostma, kdyby tam měli vyrobit při těch jejich platech, tak by stál nejmíň stovku. A on tam jde za 35,-- Kčs. A to je pro ně levný. Zrovna tak ve Švýcarsku. Švagr mě přemlouval ve Švýcarsku, že má peněz a neví co s tím, ať požádám legálně o vystěhování, že mi postaví ve Švýcarsku velkou továrnu na hračky. Ale já jsem mu říkal, že už jsem začínal 3x a v mejch letech už nemám chuť začínat ještě jednou.