Fahr - výrobce zemědělské techniky
Založení Maschinenfabrik Fahr
Dne 27. prosince 1870 podepisuje Johann Georg Fahr (1836-1916) kupní smlouvu na dům v německé obci Gottmandigen. V hlavě nosí jasný plán, hodlá zde založit podnik s názvem Maschinenfabrik Fahr. Ihned po koupi začíná s přestavbou na dílnu a zaměstnává dva tovaryše a jednoho učně. Již v následujícím roce začínají s produkcí řezaček, mlátiček, pil, lisů a další techniky použitelné v zemědělství a sadařství. Firma prosperuje a v roce 1891 staví J. G. Fahr slévárnu a opravnu zemědělské techniky ve městě Stockach. Prvním strojem Fahru, který zaznamenal úspěch i v zahraničí byl vidlicový obraceč sena k jehož představení došlo v roce 1896, Fahr se při jeho konstrukci inspiroval americkým modelem, avšak upravil ho tak, aby odpovídal podmínkám na farmách v Evropě a vyplatilo se, zájem projevilo Švýcarsko a došlo k navázání dlouhodobé exportní spolupráce. Na přelomu století 19. a 20. zaměstnává podnik již 120 zaměstnanců a nadále se úspěšně rozvíjí.
Nadále rodinný podnik
Stárnoucí Johan G. Fahr se v roce 1903 rozhoduje, že předá otěže svým dvoum synům. Z malé dílny na vesnici se postupem let stává mezinárodně uznávaný výrobce zemědělských strojů a 24. října 1911 se firma transformuje na akciovou společnost, bratři Fahrové však nadále zůstávají ve vedení podniku. O rok později dochází k rozšíření výroby a probíhá výstavba závodu v Berlíně, tou dobou Fahr zaměstnává něco kolem 400 zaměstnanců! Úspěšné období brzdí nastupující válečný konflikt v Evropě, první světová válka, Fahr se potýká s nedostatkem zaměstnanců a surovin, které jsou pro výrobu nezbytné. Válečné období podnik přečká a 2. září 1919 podepisuje Fahr smlouvu o dlouhodobé spolupráci při výrobě a prodeji zemědělské techniky s firmou Krupp AG. Ve 30. letech 20. století zaměstnává Fahr již 1300 zaměstnanců a rozšiřuje výrobu do Norimberku a Wesselingu u Kolína nad Rýnem - dochází k největšímu rozmachu a kompletní transformaci na velkoprůmyslový provoz.
Příchod prvního traktoru
Díky prodejním úspěchům na poli zemědělské techniky se Fahr odhodlává pro konstrukci svého prvního traktoru, vyvíjí vlastní převodovku, na motor si však netroufají, volí motor od značky Deutz. Roku 1938 je představen traktor FAHR F22, dochází k založení poboček ve Štětíně, Brémách, Neumünsteru a Frankfurtu nad Mohanem.
Zaměřeno na model F22
Fahr F22 se nalézá jako model i v naší produkci, proto je na místě se na něj zaměřit o něco pečlivěji. K jeho představení došlo ve zmiňovaném roce 1938, sériová výroba nastala o rok později. Motory zakoupené od firmy Deutz disponovaly objemem 2,2 litru a výkonem 22 koňských sil (proto označení F22). Převodovka vlastní konstrukce disponovala 5 rychlostmi vpřed a 1 vzad. Produkce tohoto modelu bohužel trvala jen něco kolem 2 let, do výroby zasáhly události spojené s vypuknutím druhé světové války.
Válečné a poválečné období
Jako všichni výrobci v Německu i Fahr musel povinně najet na válečnou výrobu související s rozpoutanou druhou světovou válkou. Zbrojní výroba činila v roce 1943 přibližně 50% produkce (konkrétně výroba granátů). Výroba traktorů byla orientována na pohon dřevoplynem. Bombardování na konci války způsobilo značné škody slévárně ve Stockach a továrně v Gottmadingenu. Dříve byly zasaženy také pobočky v Norimberku, Berlíně, Frankfurtu nad Mohanem a ve Štětíně. Invaze spojeneckých vojsk na konci dubna 1945 zastavila veškerou výrobu.
V rámci poválečné obnovy se Fahr chopil příležitosti a začal vyrábět běžné spotřebiče pro domácnost, ale třeba také lyže, ruční vozíky a zkrátka vše oč byl v poválečném Německu zájem, pomalu se opět rozbíhala výroba zemědělské techniky. Obnova na trhu se surovinami se vlekla až do nástupu měnové reformy v roce 1948, proto se ještě do této doby nacházely v sortimentu traktory na dřevoplyn. Po tomto roce sází Fahr na stroje poháněné naftovými motory. Vznikají traktory Fahr D30 W (1949), Fahr D15 (1949), Fahr D12N (1953), Fahr D17N (1953), Fahr D90 (1954) a Fahr D180H (1954). V roce 1951 Fahr ukázal první německý samojízdný kombajn na výstavě DLG v Hamburku. O rok později začala sériová výroba. V roce 1952 byla v Buenos Aires založena dceřiná společnost Fahr-Argentina S.R.L.
V roce 1961 zažila společnost Fahr svůj vrchol s působivými výrobními čísly více než 1,2 milionu sklízečů trávy, sena a obilí, 100 000 traktorů a 27 000 kombajnů. Se 4 200 zaměstnanci byla společnost jedním z největších producentů zemědělských strojů v Evropě. Rozmach společnosti si žádal další rozsáhlé investice a tak dochází k prodeji 25% podílu, čtvrtinový podíl kupuje KHD (Klöckner-Humboldt-Deutz AG - rovněž výrobce traktorů). Již o rok později je vlivem KHD zastavena výroba traktorů Fahr a výrobní linky jsou upravovány na výrobu traktorů Deutz. Společnost KHD postupně zvyšovala svůj vliv a kupovala zbývající podíly ve firmě Fahr. Poslední člen rodiny, Helmut Fahr, opustil společnost v roce 1973 z důvodu stáří a poslední akcie prodal společnosti KHD (Deutz) v roce 1975.
O dva roky později byla společnost Fahr plně integrována do skupiny Klöckner-Humboldt-Deutz a od té doby vytvořili společnost Deutz-Fahr s divizí zemědělských strojů Deutz, výroba traktorů pod tímto dvojím jménem pokračovala. Avšak v roce 1984 byla typická červená, kterou byly Fahrovy zemědělské stroje natírány, nahrazena novou světle zelenou barvou, která byla typická pro Deutz. Fahr tak zůstává v názvu společnosti už jen jako takové memento po firmě s historií dlouhou přes 100 let.
ZAJÍMAVOSTI
- Za rok 1941 vyrobí samotná slévárna Fahr 12 000 odlitků.
- Roku 1942 si Fahr troufá na konstrukci remorkéru poháněného dřevoplynem.
- V dobách největší slávy (počátek 60. let minulého století) zaměstnává Fahr přes 4200 lidí.
- Fahr se pustil i do výroby automobilu - nesl jméno Farmobil, vzniklo 6 generací (označení I. až VI.).
Informace a fotografie pro tvorbu článku byly čerpány z těchto zdrojů:
Fahrzeugseiten.de - Traktory - Přehled modelů Jízda
Časová osa historie Maschinenfabrik FAHR - fahr-schlepper-freunde.de
Maschinenfabrik Fahr – Wikipedie (wikipedia.org)
Řidičský (landtechnik-historisch.de) Deutz-Fahr – Wikipedie (wikipedia.org)
Farmobil – Wikipedia